Růže (Rosa) je rod keřovitých rostlin s více než 100 druhy, které se vyskytují v přírodě, všechny z severní polokoule a především z mírného pásu. Jsou to většinou keře nebo popínavé rostliny, někdy též plazivé. Dosahují délky 2-5 metrů, zřídka však až 20 metrů.

Růže se velmi často a ve velkém počtu pěstují, zejména jako okrasné rostliny. Plodem růže jsou nažky uzavřené v šípku. Šípky mají významné léčivé účinky.

Vzhled

Podle odlišného přístupu jednotlivých botaniků k vymezení je popsáno 100 až 300 samostatných druhů. Určování některých druhů růží je obtížné vzhledem k značné morfologické mnohotvárnosti a vyžaduje porovnání mimo květů, listů, ostnů a šípků také i kališních lístků po odkvětu či sterilních letorostů u příbuzných druhů. Často jsou některé druhy vedeny v nižší taxonomické jednotce; tedy jako poddruhy, nebo se za samostatné druhy považují i mezidruhoví kříženci. Nejstarší doklady o existenci růží jsou z období před 40 miliony let.

Růže jsou opadavé, vzácně i stálezelené dřeviny. Narůstají většinou v nižší až středně vysoké keře, někdy jsou prutnatě převislé, poléhavé nebo se opírají o okolní dřeviny, a tím nabývají charakter lian. Zvláštní zařízení, jako např. úponky, sloužící k popínání ovšem růže nemají a nemají ani ovíjivé lodyhy.

Kořenová soustava se zřetelným hlavním kořenem je u některých druhů růží doplněna o mělce kořenící podzemní výběžky.

Větve a větvičky jsou až na nemnohé výjimky ostnité. Ostny, které se dají vylomit (výraz trn není morfologicky správný), se podle druhů liší tvarem, velikostí i hustotou umístění na větvích. Mohou být jak všechny takřka stejné, tak výrazně různotvaré. Nalezneme i typy jemně jehličnaté až štětinovité, které však také mohou být na hmat velmi nepříjemné.

Listy růží jsou střídavé se zubatým okrajem, zakončené jedním lístkem – tedy lichozpeřené, nejčastěji 5četné; někdy chlupaté až přisedle žlaznaté. Zpravidla vytrvalé palisty jsou přirostlé k řapíku. Důležitou součástí popisu listů, která vystupuje do popředí u prošlechtěných růží je i sytost vybarvení a lesk listů. Zde je ovšem třeba vždy přihlédnout k výživě rostlin.

Květy jsou oboupohlavné; u původních botanických druhů miskovitého tvaru a jsou umístěny jednotlivě nebo ve víceméně chudých (výjimečně bohatých) květenstvích. Velikost se u divoce rostoucích růží pohybuje od 2 do asi 10 cm; tyčinek mnoho. Pět (velmi zřídka 4) korunních plátků je vejčitého tvaru, často mělce dvoulaločného barva divokých růží je nejčastěji růžová v různě sytých odstínech, pak čistě bílá, fialově červená; jen málo druhů je žlutých.

Také v dužnatých plodenstvích – šípcích (hypanthium), nalezneme u původních druhů růží značnou tvarovou rozmanitost. Tedy šípky kulovité, vejčité, více dlouhé. Velikost se pohybuje od 5 do 50 mm. V zabarvení jednoznačně převládá červená, vzácné je zbarvené černé, oranžové, žluté. Uvnitř šípků jsou drobné ochmýřené plody - nažky.

Popis

Šafrán setý je blízkým příbuzným okrasných šafránů (Crocus vernus - šafrán jarní). Pochází ze západní Asie. Na podzim kvete fialovým květem, v každém květu jsou tři nitkovité, 2-3 cm dlouhé purpurově hnědé čnělky (někdy nesprávně nazývané blizny), které se sklízejí ručně, odštípnutím. Neexistuje žádný stroj, který by jakkoliv ulehčil sběr čnělek, a tento fakt, společně s malým množstvím takto získaného koření (přes 100 000 čnělek váží jen asi 1000 g), je důvodem vysoké ceny šafránu. V současnosti je to nejdražší koření na světě. Vzácnost šafránu daná jeho vysokou cenou se odráží v českých frazémech "je toho/mít něčeho jako šafránu", "šetřit s něčím jako se šafránem".

Nejvíce se pěstuje v Íránu,Španělsku, v jižní Francii, v severní Africe a Latinské Americe. Podporuje zažívání, malé dávky mají mírně afrodiziakální účinky, vyšší dávky vyvolávají překrvení vnitřních orgánů, bolesti hlavy. Užívá se ve španělské, latinskoamerické, francouzské a orientální kuchyni. Ochucuje a barví pokrmy.

LILIE

Popis

Jedná o vytrvalé pozemní byliny, s cibulemi, které jsou často složeny z jednotlivých zdužnětělých šupin. Jsou to rostliny jednodomé s oboupohlavnými květy. Listy jsou střídavé nebo v přeslenech (3-20 četných), jsou přisedlé nebo téměř přisedlé. Čepele listů jsou celokrajné, většinou čárkovité, kopinaté, eliptické nebo obvejčité, žilnatina je souběžná. V paždí listů se u některých druh nacházejí pacibulky, které slouží k vegetativnímu rozmnožování. Květy jsou oboupohlavné, jsou v květenstvích, zpravidla v hroznech, vzácněji v okolících nebo chocholících, někdy je květ pouze jednotlivý. Květy jsou nápadné, různých barev, zpravidla bílé, žluté, růžové, oranžové nebo červené, občas se skvrnami. Okvětí se skládá z 6 okvětních lístků ve 2 přeslenech (3+3), které jsou volné. Tyčinek je 6 (3+3). Gyneceum je složeno ze 3 plodolistů, je synkarpní, bliznaje trojlaločná, semeník je svrchní. Plodem je tobolka.

Rozšíření ve světě

Je známo asi 100-120 druhů, které jsou rozšířeny v Evropě, Asii a v Severní Americe, hlavně v mírném až subtropickém pásu, ale i v horách asijských tropů.

Rozšíření v ČR

V ČR rostou přirozeně 2 druhy. Běžnější je lilie zlatohlavá (Lilium martagon), která roste místy celkem hojně v listnatých lesích, místy i na druhově bohatých loukách. Spíše mimo les od pahorkatin po hory roste lilie cibulkonosná (Lilium bulbiferum), která patří mezi silně ohrožené druhy C2. Tyto dva druhy se někdy pěstují i jako okrasné na zahrádkách, kromě toho jsou pěstovány i některé cizí druhy, jako lilie tygrovaná (Lilium tigrinum), lilie bělostná (Lilium candidum) nebo lilie královská (Lilium regale) a další.

Lilie v zahradnictví

Lilie se dělí na: asijské, americké, trubkovité hybridy, orientální, martagon, candidum, longiflorum, aurelianum a rozličné hybridy kam patří zbytek dále nezařaditelných lilií. Množení lilií je možné mnoha způsoby a to semeny, pacibulkami, šupinami a vedlejšími cibulemi. Můžeme je rozdělit i podle způsobu klíčení: hypogeicky: nejprve roste cibulka a pak nadzemní orgány, kdežto epigeicky rostou nejprve listy a pak cibulky.

ORCHIDEJE